… mé občanské jméno je vlastně Lenka...
Na své jméno jsem nebyla od malička
nikterak hrdá, snad jen čert ví, proč. Dověděla jsem se, že než jsem se narodila,
o tom, jak se budu jmenovat, se v rodině vedly rozsáhlé diskuse - babička
chtěla, abych byla Petra. Starší bráška chtěl Ivanku, někdo snad chtěl i
Moniku...ale z porodnice domů přijela Lenka, jestli o tom nakonec rozhodl
tatínek nebo maminka...nevím. Už jako malá jsem se nerada někomu představovala,
vyslovit odpověď na otázku dospělých "Jak se jmenuješ, holčičko?"
bych byla nejraději odpověděla, že se nejmenuju vůbec nikdo. Proč? Kdo ví…
Nebyla jsem asi úplně vzorné dítě, prý než
jsem se naučila chodit, byla jsem ta nejhodnější holčička, pak se ze mne stal
element, který všude lezl, všechno chtěl osahat, všechno ho zajímalo, jak to je
a funguje a tak když už jsem pochopila, že doma si nesmím hrát se zlacenými
skleničkami z rodinné sklárny na Moravě na restauraci, že nesmím stříhat brčka
na malinké válečky a hrát si s nimi na obchod, a že musím jíst ředkvičky a
špenát...ztratila jsem iluze o svobodě doma a hledala jsem to "něco"
pro mne venku. Lezla jsem na ploty, pak i na stromy v okolí a hleděla do dáli
dlouhé hodiny, chodila se koupat do pískovcového jezera, kam byl vstup
zakázán...ale musím říct, že jsem asi jako "slušné děvče" pro okolí
působila, protože na pozdějším srazu třídy ze základky mne Martin Sýkora nazval
nedostupnou a šprtem, což mne i po 30ti letech pobouřilo i rozesmálo a ve snaze
mu osvětlit, kdo vlastně jsem a vždycky jsem byla, jsme strávili celý večer v
zábavném dialogu.
Zkrátka a dobře - už od dětství jsem
cítila, že se tu všechno tváří nějak jinak, než to ve skutečnosti je. Jako
rodina jsme nebyli úplně chudí, ale ani úplně bohatí, takže já, jako
"Husákovo dítě", jsem chodila od pěti let do LŠU na klavír, pak i na
zobcovou flétnu a ve škole jsem, i přes drobné (tehdy drobné!) prohřešky byla
sice za rebela v sukni, leč prospěla jsem natolik, že jsem se hlásila na školu,
po které ze mne měla být milující a trpělivá učitelka v mateřské škole.
To, že systém nám určuje, co a jak smíme
dělat, jsem pochopila už na střední.
V té době mne postihla velká osobní ztráta
blízkého člověka a já ztratila iluze i o nesmrtelnosti…začala jsem uvažovat, co
je tedy smyslem žití, když nevíme, kdy budeme muset odejít....
Jako „správná“ mladá žena jsem se brzy po
maturitě vdala a měla děti, dva syny. V manželství pro mne ale nebylo místo,
protože jsem stále "vyčnívala z řady" svými postoji, tím, k čemu jsem
přirozeně tíhla, stále hledajíc smysl toho všeho.
Sama se syny jsem tedy přesídlila do
nového domova, kde Vesmír s konečnou platností "rozhodl", co se mnou,
když tolik a úporně tluču na "ty" dveře.
Co mi v životě vždycky šlo dobře, nebo
jsem prostě dostala ten dar, bylo předávání zkušeností a informací. Tím jsem pochopila,
že můj původní nápad BÝT UČITELEM byl v pořádku. Jen nějak..."jinak".
V novém domově jsem nejprve pracovala se seniory a učili jsme se
navzájem. Já je nové přístupy, cvičení, výrobu nejrůznějších věcí a oni
mne...trpělivosti, ještě větší vstřícnosti, hlubokému soucítění, ale i smíření
s tím, že jednoho dne člověk musí odejít.
Pak jsem se zase nechala vtáhnout systémem a jeho pastí
"jistoty" a šla učit na základní školu. Ne však na dlouho.
Ze systémového školství jsem nadobro odešla
v roce 2008. Bylo už pro mne neúnosné, jak to fungovalo. Celá moje vnitřní
bytost volala po totální změně. Nechtěla jsem se už nechávat seřvat šéfem,
kdykoli se mu zachtělo, nechtěla jsem se mučit u pásu ve fabrice a smět jen
jednou za dvě hodiny na WC. Nechtěla jsem sedět na kase v supermarketu a
nesmět se najíst, když mám hlad. Nechtěla jsem chodit do práce nemocná, když na "marodním" jsem dostala málo peněz na žití…!
Takže kolotoč zrychlil.
Věru...tehdy těžké období. V té době
jsem měla ve výživě ještě mladšího syna, který se učil truhlářem. Bylo, jak
bylo, den za dnem, spíš hodinu za hodinou. Dostávala jsem se do hluboké
deprese.
Odešla jsem z práce a i přes mou úpornou snahu nalézt pro mne
zaměstnání, kde bych se nedusila, nastaly potíže se splácením hypotéky na byt.
Ano, hledala jsem zaměstnání. Nalézala jsem ale jen příležitostné záskoky a
takové ty „fleky“, kde, když už to člověka bavilo, bylo za to pramálo peněz.
Učila jsem lidi správně cvičit, učila jsem ženy, jak správně jíst, při tom všem
jsem učila sama sebe stále nové věci, možná ještě v naději, že mohu
pracovat a plnit své závazky, platit dál hypotéku a konečně žít v klidu.
Toto období trvalo 4 dlouhé roky. Mezitím se i mladší syn osamostatnil a já
zůstala v zadluženém bytě sama. Určitě sami znáte, co se vám v takových
chvílích honí hlavou. Co já si počnu? Co tomu řeknou lidi, až se to dozví? Co
budu dělat dnes? A co teprve zítra? Budu mít na jídlo? Na nájem? Na splátky?
Jak asi vypadám v očích svých synů??? U mých dveří párkrát zazvonili i vymahači
dluhů…to už jsem přemýšlela, že snad všechno skončím a bude klid.
Jenže! To nebylo prostě „v plánu“. J
Nastal čas Učení se, že když dáváš, dostaneš, že když ztrácíš,
nalézáš, že když se nebojíš, cesta tu je vždycky.
Dnes už vidím, že tu mega lekci jsem si vyprosila vlastně sama.
Vidím, že finanční, a vlastně takový ten „hmotný“ krach nevede do
záhuby. To je jen iluze, kterou nás systém učí, abychom byli poslušní. Vede do
svobody! Když nic nemám…nemůžou mi nic vzít. Kdosi řekl, VEZMI ČLOVĚKU VŠECHNO
A PŘESTÁVÁŠ NAD NÍM MÍT VEŠKEROU MOC.
To, že na cestě k sobě samé a ke svobodě musím přijít pomyslně i o poslední spoďáry mi řekla jedna osůbka, která mi jen tak letmo prošla životem, Marta. Měla pravdu.
Dnes už vidím SMYSL toho všeho. Prahla jsem po svobodě, a tak ji
mám. J
Vaše Seraphimka
P.S. pokračování příště. J
Žádné komentáře:
Okomentovat