Petra a Ewu Kvasničkovy jsem poznala, když žili v Těšíkovské Bydlině, kam jsem zavítala na návštěvu, protože mě moc zajímalo, jak žít jinak, jak se vymanit ze systému a jak Být v souladu sama se sebou.
Při mé první návštěvě mi Ewička řekla: "Čím to, ale mám pocit, že se nevidíme naposledy."
"To já vím.." :) odpověděla jsem.
A jak šel čas, setkávali jsme se tam, kde oni právě byli, v Těšíkově, ve Vile Flora v Praze, na Slapech a teď i při jejich působení zase v Praze.
Petr mě přivedl na myšlenku, abych se i já podělila o svůj životní příběh, jakými cestami se ubíral můj život, kudy vedly mé slepé uličky, jak se ze mne stal člověk, kterým jsem dnes. Netvrdím vůbec, že jsem došla dokonalosti. Možná, že bych to v těchhle letech ani nechtěla, protože jsem pochopila, že cílem je ta Cesta. Je toho tolik, co člověk může objevovat! A já jsem moc ráda, že o to, co jsem prozatím směla objevit já, se s vámi můžu podělit.
Jsem takový lidový vypravěč a mí přátelé mi často říkají, že to snad není možné, co jsem všechno prožila a že by toho bylo na knížku... :)
Knížku zatím psát nehodlám, trvalo by totiž moc dlouho, než by se k vám dostala, a tak se s vámi budu čas od času dělit o své příběhy tak, jak šel život, jak jsem se prokousávala svými životními krachy i úspěchy a co mi z toho všechno vzešlo.
V každém životním okamžiku máte na výběr celou řadu Cest. Vinou se od té chvilky rozhodování jako vějíř. Je jen na vás, která z nich vás momentálně osloví. Jedno je ale jisté:
Jakmile uděláte na té cestě první krok poznání, už není cesty zpátky, musíte jí projít celou.
A to je vlastně dobře. :)
Vaše Seraphimka
P.S. Díky, Petře, za tuhle Příležitost..
Žádné komentáře:
Okomentovat