Je třeba se naučit čelit tomu, že jste jiní...

Ahoj, tak jsem zase tady.
Určitě jste si všimli, že když se snažíte změnit myšlení, dějou se okolo vás věci!
V podstatě v jednom momentu zjistíte, že nerozumíte "řeči kmene" lidí, kteří byli ještě včera běžnou součástí vašich životů. Ale co víc - oni nerozumějí řeči toho vašeho kmene! "Co je tu divně?", začnete se ptát. Nejdřív sebe. Pak těch ostatních, ale dál vám nikdo nerozumí, natož aby dovedl na vaší otázku odpovědět. U těch výřečnějších se dočkáte odpovědi, že "to divné" jste tu vlastně vy. Co s tím??
Být "jiný" se tu odedávna "nenosilo". Být jiný znamená být divný. Podivínský, přitroublý, neduchapřítomný, nezodpovědný, labilní, lhostejný....přídavných jmen bychom našli dost. Být jiný ale především znamená často být najednou v jedné chvíli sám. Nerozumí vám přátelé, kamarádi, kolegové...dokonce občas i vaše rodina. Snažíte se vysvětlovat a obhajovat se, ale tím se jen zaplétáte do sítě dalšího nepochopení. Nevím proč, ale připomíná se mi neslavná doba, kdy (nejen) ženy často končily na hranici za svou jinakost, za to, že pomáhaly druhým. Světem v té době obcházel strach a nezřídka udavačem i soudcem byla blízká osoba.
V jednom je to dnes podobné - to, co je bariérou mezi "jinými" lidmi a těmi "normálními" je opět STRACH. Strach z jinakosti a tím pramenícího možného oddělení od dosavadních životů a lidí v nich. Takže i když někdo třeba někde uvnitř tuší, že vlastně vůbec nemluvíte z cesty a jeho samotného vaše změna oslovuje, dá často přednost starým vzorcům. Ze strachu, že kdyby byl jako vy...bude stejně nepochopen a sám, jako vy. Buďte na to připraveni.
Takoví vůbec netuší, jak moc se s vaší změnou myšlenkových vzorců zvětšil obzor vašeho vidění a chápání věcí kolem. Nevidí, jak se čistí vaše nitro od staré špíny, jak vám začínají růst křídla. :)
Asi se zpočátku nevyhnete konfrontacím nebo až slovním útokům. Nevyhnete se otázkám typu: "A nebylo to předtím lepší? Není to škoda?" a větám "Když budeš zase normální, budeme se s tebou dál bavit"
Často takhle mluví vaše vlastní rodina, vaši rodiče nebo vaše děti. A to obzvlášť bolí, protože byste čekali od nejbližších lidí více pochopení....nečekejte nic. Jen tak nebudete zaskočeni. Trvejte si vlídně na svém, ukažte, že být jiný není postižení.
Jak už jsem psala v jiném dílu, krach vás navždy změní. Buď vás zlomí anebo vás probudí.
Když jsem jednou v životě procházela depresí, jediné, co jsem se snažila mít v hlavě pořád bylo, že to jednou přestane, že to jednou skončí. Stejně tak je fajn mít v hlavě, že jednou to nepochopení skončí, nemůže to trvat do nekonečna. Jednou se těm lidem zasteskne, protože jim prostě bude chybět váš smích, vaše pohlazení, váš pohled plný lásky a pochopení. A to vše, I KDYŽ  jste jiní. Uvidí vás ne jako podnikatele, který přišel o firmu, ne jako sportovce, který se po pár medailích rozhodl, že se dál nebude ničit pro pár rozhodčích, neuvidí vás jako rodiče, který stavěl mantinely (protože to jinak sám neuměl). Všechny přívlastky, všechna přídavná jména zmizí a zůstane základ, jakým jste člověkem. Člověkem, který vlastně nikdy není sám, protože to podstatné si nosí v sobě a všude s sebou, ať už se rozhodl žít nomádským způsobem života, nebo bydlí v dřevěné chaloupce a pěstuje si bylinky. Nosíte si v sobě tu Lásku, a ten každovečerní pocit, že jste dnes udělali někomu radost, že jste dnes někomu pomohli a že když dovedete cítit tu náklonnost..je vlastně všechno v pořádku.
Nezlobte se na ty lidi, kteří vám nerozumí...stejně jako vy, i oni musejí šlapat tu vlastní cestu a třeba pro ně taky někdy není snadná. Když se setkáte s nepochopením, buďte i přesto pořád slušní a pokud možno vlídní. Když se lidé kolem vás porozhlédnou, pochopí, že vy už nebojujete. Že jen jdete a JSTE. A jít a být příkladem je ten nejlepší způsob, jak ukázat druhým, že být jiný není prohra. Je to cenná deviza. Pro vás i pro ně. :)

P.S. Nebojte se změnit své myšlení. Nejste sami. Jinakých lidí je určitě  kolem vás spousta, třebaže je zatím nevidíte. A možná jsou stejně osamělí, jako vy. Vesmírný zákon Přitažlivosti vám je ale do cesty přivede, mějte oči a srdce dokořán. Začnete je potkávat, pak se setkávat, povídat si...stejné prostě přitáhne stejné, na to se spolehněte. Pustíte-li je do svých životů, najdete znovu kamarády a přátele. A věřte, že budou lepší, než řada těch starých. ;-)

Vaše Seraphimka :)

OVOCNÝ KOLÁČ SE ZDRAVÝM ŽELÉ

ZDRAVÝ ŠKROB? KUZU!

Kuzu je škrob z hlíz keře. Keře, který svého času doslova zaplevelil některé oblasti v Americe.
Má několik výhod, například se podílí na tvorbě serotoninu a proto se běžně používá k tlumení abstinenčních příznaků na odvykacích klinikách ve světě. ( samo, u nás si na to asi ještě, pod řádně chemickou medikací, počkáme).
Používala jsem ho i jako detoxikační prostředek, když jsem skončila závodní sezónu. Ráno na lačno jsem si dala sklenici vody s brusinkovou šťávou a lžící kuzu. Skvělá nálada a energie mne provázela po celý den. ;-)
Dnes si ale ukážeme, jak jej použít například v kuchyni. Nejen, že s ním jde zahušťovat omáčky a nakládat v něm čínu. Jde z něj uvařit skvělé, lehce stravitelné a zdravé želé na koláče a ovocné dezerty.
Recept na ovocný koláč se želé je tady! :-)

Budeme potřebovat:
1 hrnek polohrubé mouky
1/2 hrnku pohankové mouky
1/2 hrnku kukuřičné hladké mouky
3/4 hrnku Panely (sušená třtinová šťáva)
2 lžíce sušeného sojového mléka Zajíc
1 vejce
1 prdopeč
Lžíci kakaa
1 a kousek hrnku vody
3/4 hrnku oleje
Pár broskví z kompotu, na želé i šťávu,
Tvaroh na strouhání

Ingredience na těsto smícháme, vylejeme do vymazaného a vysypaného pekáče, podrobíme tvarohem a poklademe pokrájenými broskvemi. Dáme upéct na 150 stupňnů.
V kastrolku smícháme šťávu z broskvového kompotu s vodou na 0,5 litru, přidáme špetku vanilkového cukru a citronové šťávy. Vsypeme 2 více navršené polévkové lžíce kuzu a dáme mírně zahřívat. Pomalu uvaříme želé a vychladlou buchtu polejeme. Dáme vychladit a hurá!
Výtečná buchta je na světě! :-)
Ochutnejte... ;-)

Můj tip: kuzu koupíte v prodejnách se zdravou výživou i na internetu.

Vaše Seraphimka :-)

Musíš přijít i o poslední "spoďáry"..

… mé občanské jméno je vlastně Lenka...

Na své jméno jsem nebyla od malička nikterak hrdá, snad jen čert ví, proč. Dověděla jsem se, že než jsem se narodila, o tom, jak se budu jmenovat, se v rodině vedly rozsáhlé diskuse - babička chtěla, abych byla Petra. Starší bráška chtěl Ivanku, někdo snad chtěl i Moniku...ale z porodnice domů přijela Lenka, jestli o tom nakonec rozhodl tatínek nebo maminka...nevím. Už jako malá jsem se nerada někomu představovala, vyslovit odpověď na otázku dospělých "Jak se jmenuješ, holčičko?" bych byla nejraději odpověděla, že se nejmenuju vůbec nikdo. Proč? Kdo ví…

Nebyla jsem asi úplně vzorné dítě, prý než jsem se naučila chodit, byla jsem ta nejhodnější holčička, pak se ze mne stal element, který všude lezl, všechno chtěl osahat, všechno ho zajímalo, jak to je a funguje a tak když už jsem pochopila, že doma si nesmím hrát se zlacenými skleničkami z rodinné sklárny na Moravě na restauraci, že nesmím stříhat brčka na malinké válečky a hrát si s nimi na obchod, a že musím jíst ředkvičky a špenát...ztratila jsem iluze o svobodě doma a hledala jsem to "něco" pro mne venku.  Lezla jsem na ploty, pak i na stromy v okolí a hleděla do dáli dlouhé hodiny, chodila se koupat do pískovcového jezera, kam byl vstup zakázán...ale musím říct, že jsem asi jako "slušné děvče" pro okolí působila, protože na pozdějším srazu třídy ze základky mne Martin Sýkora nazval nedostupnou a šprtem, což mne i po 30ti letech pobouřilo                i rozesmálo a ve snaze mu osvětlit, kdo vlastně jsem a vždycky jsem byla, jsme strávili celý večer v zábavném dialogu.

Zkrátka a dobře - už od dětství jsem cítila, že se tu všechno tváří nějak jinak, než to ve skutečnosti je. Jako rodina jsme nebyli úplně chudí, ale ani úplně bohatí, takže já, jako "Husákovo dítě", jsem chodila od pěti let do LŠU na klavír, pak i na zobcovou flétnu        a ve škole jsem, i přes drobné (tehdy drobné!) prohřešky byla sice za rebela v sukni,      leč prospěla jsem natolik, že jsem se hlásila na školu, po které ze mne měla být milující   a trpělivá učitelka v mateřské škole.

To, že systém nám určuje, co a jak smíme dělat, jsem pochopila už na střední.

 V té době mne postihla velká osobní ztráta blízkého člověka a já ztratila iluze i o nesmrtelnosti…začala jsem uvažovat, co je tedy smyslem žití, když nevíme, kdy budeme muset odejít....

Jako „správná“ mladá žena jsem se brzy po maturitě vdala a měla děti, dva syny. V manželství pro mne ale nebylo místo, protože jsem stále "vyčnívala z řady" svými postoji, tím, k čemu jsem přirozeně tíhla, stále hledajíc smysl toho všeho.

Sama se syny jsem tedy přesídlila do nového domova, kde Vesmír s konečnou platností "rozhodl", co se mnou, když tolik a úporně tluču na "ty" dveře.

Co mi v životě vždycky šlo dobře, nebo jsem prostě dostala ten dar, bylo předávání zkušeností a informací. Tím jsem pochopila, že můj původní nápad BÝT UČITELEM byl v pořádku. Jen nějak..."jinak".

V novém domově jsem nejprve pracovala se seniory a učili jsme se navzájem. Já je nové přístupy, cvičení, výrobu nejrůznějších věcí a oni mne...trpělivosti, ještě větší vstřícnosti, hlubokému soucítění, ale i smíření s tím, že jednoho dne člověk musí odejít.

Pak jsem se zase nechala vtáhnout systémem a jeho pastí "jistoty" a šla učit na základní školu. Ne však na dlouho.

Ze systémového školství jsem nadobro odešla v roce 2008. Bylo už pro mne neúnosné, jak to fungovalo. Celá moje vnitřní bytost volala po totální změně. Nechtěla jsem se už nechávat seřvat šéfem, kdykoli se mu zachtělo, nechtěla jsem se mučit u pásu ve fabrice a smět jen jednou za dvě hodiny na WC. Nechtěla jsem sedět na kase v supermarketu a nesmět se najíst, když mám hlad. Nechtěla jsem chodit do práce nemocná, když na "marodním" jsem dostala málo peněz na žití…!

Takže kolotoč zrychlil.

Věru...tehdy těžké období. V té době jsem měla ve výživě ještě mladšího syna, který se učil truhlářem. Bylo, jak bylo, den za dnem, spíš hodinu za hodinou. Dostávala jsem se do hluboké deprese.

Odešla jsem z práce a i přes mou úpornou snahu nalézt pro mne zaměstnání, kde bych se nedusila, nastaly potíže se splácením hypotéky na byt.

Ano, hledala jsem zaměstnání. Nalézala jsem ale jen příležitostné záskoky a takové ty „fleky“, kde, když už to člověka bavilo, bylo za to pramálo peněz. Učila jsem lidi správně cvičit, učila jsem ženy, jak správně jíst, při tom všem jsem učila sama sebe stále nové věci, možná ještě v naději, že mohu pracovat a plnit své závazky, platit dál hypotéku a konečně žít v klidu. Toto období trvalo 4 dlouhé roky. Mezitím se i mladší syn osamostatnil a já zůstala v zadluženém bytě sama. Určitě sami znáte, co se vám v takových chvílích honí hlavou. Co já si počnu? Co tomu řeknou lidi, až se to dozví? Co budu dělat dnes? A co teprve zítra? Budu mít na jídlo? Na nájem? Na splátky? Jak asi vypadám v očích svých synů???  U mých dveří párkrát zazvonili i vymahači dluhů…to už jsem přemýšlela, že snad všechno skončím a bude klid.

Jenže! To nebylo prostě „v plánu“. J

Nastal čas Učení se, že když dáváš, dostaneš, že když ztrácíš, nalézáš, že když se nebojíš, cesta tu je vždycky.

Dnes už vidím, že tu mega lekci jsem si vyprosila vlastně sama.

Vidím, že finanční, a vlastně takový ten „hmotný“ krach nevede do záhuby. To je jen iluze, kterou nás systém učí, abychom byli poslušní. Vede do svobody! Když nic nemám…nemůžou mi nic vzít. Kdosi řekl, VEZMI ČLOVĚKU VŠECHNO A PŘESTÁVÁŠ NAD NÍM MÍT VEŠKEROU MOC.

To, že na cestě k sobě samé a ke svobodě musím přijít pomyslně i o poslední spoďáry mi řekla jedna osůbka, která mi jen tak letmo prošla životem, Marta. Měla pravdu.

Dnes už vidím SMYSL toho všeho. Prahla jsem po svobodě, a tak ji mám. J

Vaše Seraphimka

P.S. pokračování příště. J

DOBRÁ I JINÁ...MARGOT

Jsem ve znamení Býka. Ovšem ne typického. Jsem Beran+Býk. Býk se rád dobře nají a Beran je tvrdohlavý. Takže jsem se dostala v životě do fáze, kdy mi obě tyto vlastnosti pomohly. K čemu?
No..dobře se najíst, přece..:)
Jenže jak na to, aby člověk prošel dveřmi???
Tvrdá hlava trvala na svém, že TO JDE zdravě a lehce...a hnala mě moje chuť. Začala jsem přemýšlet, jak si co uvařit nebo upéct a přitom v podstatě vyměnit to nezdravé za to zdravé, to těžké za to lehké, to složité za to jednoduché. Strava se mi stala osudnou, ale místo toho, abych ztloustla jako koule (na což by někdo řekl: nojo..osud.) překopala jsem (pomocí své tvrdošíjnosti) vše, na čem moje strava v životě stála. :)
Postupně sem vložím pár recetů, nebo tipů, jak "se najíst, aby koza zůstala celá".
;-)

Dnes je to jednoduchý a rychlý recept na LEHKOU OBMĚNU  známé buchty Margot.

Budeme potřebovat:

1skleničku polohrubé mouky
1/2 skleničku pohankové mouky
1/2 skleničky kokosové mouky
1 necelá skleničku granulek Cukr&stevie (nebo jiné sladidlo - Panela, kokosový cukr...)
2 vejce
1 skleničku kokosového mléka
3/4 skleničky oleje
1 a 1/2 lžičky jedlé sody
1 sojoý suk v čokoládě (do těsta nastrouhat na hrubo)

popřípadě (jako zde) čokoládovou nebo karobovou polevu)

Je to v podstatě hrnková buchta "trochu jinak", jen s polovinou lepku a polovinou cukru, než jsme byli zvyklí, s vyšším podílem vlákniny. Je krásně nadýchaná a mooc dobrá!
Ochutnejte.. :)

Můj tip: kokosové mléko si připravuji doma, stačí lepší mixer: na 1 hrnek kokosu dva hrnky teplé vody, mixovat cca 5-6 minut, poté scedit přes plátno a přidat pár zrnek soli.

Extra tip: To, co z mléka zbyde dám na tácek dokonale vyschnout a znova umixuju nasucho s lžičkou strouhaného kokosu, a hele...kokosová mouka je na světě! :)

Vaše Seraphimka :)
Emotikona smile

To jsem celá já...:)

Ahoj, říkají mi Seraphim, nebo taky Seraphimka.
Petra a Ewu Kvasničkovy jsem poznala, když žili v Těšíkovské Bydlině, kam jsem zavítala na návštěvu, protože mě moc zajímalo, jak žít jinak, jak se vymanit ze systému a jak Být v souladu sama se sebou.
Při mé první návštěvě mi Ewička řekla: "Čím to, ale mám pocit, že se nevidíme naposledy."
"To já vím.." :) odpověděla jsem.
A jak šel čas, setkávali jsme se tam, kde oni právě byli, v Těšíkově, ve Vile Flora v Praze, na Slapech a teď i při jejich působení zase v Praze.
Petr mě přivedl na myšlenku, abych se i já podělila o svůj životní příběh, jakými cestami se ubíral můj život, kudy vedly mé slepé uličky, jak se ze mne stal člověk, kterým jsem dnes. Netvrdím vůbec, že jsem došla dokonalosti. Možná, že bych to v těchhle letech ani nechtěla, protože jsem pochopila, že cílem je ta Cesta. Je toho tolik, co člověk může objevovat! A já jsem moc ráda, že o to, co jsem prozatím směla objevit já, se s vámi můžu podělit.
Jsem takový lidový vypravěč a mí přátelé mi často říkají, že to snad není možné, co jsem všechno prožila a že by toho bylo na knížku... :)
Knížku zatím psát nehodlám, trvalo by totiž moc dlouho, než by se k vám dostala, a tak se s vámi budu čas od času dělit o své příběhy tak, jak šel život, jak jsem se prokousávala svými životními krachy i úspěchy a co mi z toho všechno vzešlo.
 V každém životním okamžiku máte na výběr celou řadu Cest. Vinou se od té chvilky rozhodování jako vějíř. Je jen na vás, která z nich vás momentálně osloví. Jedno je ale jisté:
Jakmile uděláte na té cestě první krok poznání, už není cesty zpátky, musíte jí projít celou.
A to je vlastně dobře. :)

Vaše Seraphimka

P.S. Díky, Petře, za tuhle Příležitost..

NEPZ - Netradiční výukové programy

Jmenujeme se Petr a Ewa Kvasničkovi a rádi bychom Vám touto cestou nabídli pro školky a základní školy prvního stupně (optimálně pro 1-2 třídu)

NETRADIČNÍ VÝUKOVÉ PROGRAMY.

Jsme součástí projektu NEPZ - Nejbohatší Ekosystémy Planety Země, jenž je partnerským projektem GREEN LIFE - prales dětem zabývající se ochranou přírody, deštných pralesů na Sumatře a ohrožených druhů zvířat. To vše se zaměřením na výuku a předávání informací nastávajícím generacím k pochopení důležitosti zachování divoké, zdravé, čisté přírody a její ochrany.

Cesty "Green Life" už si také všimla i Česká televize a byl o této Česko-Indonéské aktivitě na ochranu přírody a deštných pralesů odvysílán pořad z cyklu GEJZÍR, na který vám zde přikládáme odkaz:

(http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10805121298-gejzir/215562235000029/obsah/449133-plice-sveta)

Pokud byste rádi podpořili další kroky Green Life v oblasti ochrany přírody a zapojili se do spolupráce svou aktivitou ve formě objednání netradičních vzdělávacích programů pro děti, níže je odkaz na objednávku jednotlivých programů pro mateřské školky a ZŠ 1. stupně. Budeme velmi rádi i za spolupráci v jiných aktivitách. Jsme připraveni společně s vámi ukazovat jinou cestu nejen dětem .

Pro bližší informace a objednávky připravených programů pro jaro 2016 klikněte na obrázek.

Pokud máte jakékoliv dotazy, jsme vám plně k dispozici na níže uvedených kontaktech.

Za tým Green Life
Mobil: +420 732 473 890 - Petr Kvasnička
Mobil: +420 608 700 035 - Ewa Kvasničková
Viber: +420 732 473 890
Skype: tispetr
E-mail: greenlife.nepz@gmail.com
Blog: Green Life - chráníme deštné pralesy
Facebook Green Life community
Google Green Life community

Projekt Green Life a NEPZ:
BLOG - Green Life
www.pralesdetem.cz
www.nepz.cz

Výprava na Gran Canaria jinak ....

Napadlo vás někdy, že si sbalíte batoh s pár věcmi, stan, spacák a vyrazíte na pár týdnů, či měsíců někam daleko, kde to vůbec neznáte? Tak tato myšlenka nás s manželkou napadla už několikrát, ale vždy jsme si říkali, že nemůžeme jet, protože, protože a protože..... V létě roku 2015 nás tato myšlenka opět navštívila a nechtěla se nás pustit :-) S pomyšlením, že zimy jsou tady v ČR již stále více a více nevýrazné, dlouhé a takové chmurné jsme se konečně rozhodli, že vyrazíme někam, kde svítí pořád sluníčko a je tam teplo. Toto rozhodnutí již v nás v tu chvíli bylo zakořeněné a jasné. 

Pátrali jsme po destinaci, kam se budeme schopni levně dostat a kde nám bude stačit na komunikaci jen pár slov v angličtině, či jiném jazyce, protože jsme z generace, kde nás ve školních letech cizojazyčný boom obešel obloukem a nyní to horko a těžko doháníme :-) Velmi nás lákaly a nadále lákají destinace, jako je Mexiko, Peru a podobné, kde je cítit moudro starých kultur všude ve vzduchu, protože se o takové kultury trochu sami zajímáme. Baví nás je studovat a aplikovat jejich moudra v našich nynějších životech zde na Zemi. 

Naše společná životní cesta s manželkou nás vedla do této chvíle mnoha stezkami, skulinami, přes hory, srázy i údolí. Vedla nás i cestou krachu firmy po mnohaletém podnikání a dalšími podobnými očistnými programy, které nám Vesmír ve své moudrosti a lásce připravuje pro naše hluboké a čisté poznání, kdo vlastně opravdu jsme a co tady na Zemi děláme :-) Žijeme již více než 6 let tak trochu mimo tento systém. To znamená i to, že již nemáme jistoty ve vnějších věcech, jako má veliká většina ostatních lidí a přesto, nebo možná právě proto se cítíme dlouhodobě velmi šťastni a svobodní. Nemáme dům, nemáme byt, nemáme celoroční stálou práci, kam chodíme od pondělí do pátku pracovat, abychom si mohli vše, co chceme koupit.  Nemáme již bankovní účty, hypotéky a jistotu ve finančních úsporách, co kdyby ..... 

Žijeme více, či méně ze dne na den s vědomím, že je o nás pořád a za každé situace naprosto postaráno a že vše je vždy takové, jaké má být. Protože jsou naše finanční úspory na základě výše popsaného vlastně nulové, rozhodli jsme se, že letos pojedeme do destinace, kde by mohl být život zásluhou stálého počasí přes zimní měsíce ve svém důsledku levnější, než zde v ČR, včetně cesty do této destinace. Hledali jsme, hledali a poté vybrali destinaci necelých 5.000 km od našeho bydliště.

A to ostrov Gran Canaria. Hodně jsme si o něm již četli a v mnoha směrech nás zaujal. Nejen stálým počasím, možností nocovat v přírodě, ale hlavně samotným prostředím úžasných hor a energií, které jsme se dočetli, že jsou na těchto ostrovech velmi silné. Dokonce jsme se dozvěděli, že před mnoha a mnoha tisíci lety do těchto míst jezdili meditovat i duchovní z bájné Atlantidy. To je sice jen neověřitelná informace, ale i tak nás tento prostor začal více a více zajímat. Nehledě na to, že na ostrově pobývala nějaký čas i naše dcera, která sem jela pro své životní zkušenosti a velmi se jí tady líbilo. Nu, slovo dalo slovo, informace vedly k rozhodnutí, že letos prostě poprvé v životě jedeme na nějaký delší čas mimo ČR! 

Již koncem léta, kdy jsme ještě brigádně vypomáhali na jednom z autokempů u rodné Vltavy jsme zjišťovali ceny letenek a další informace. Dívali jsme se na lety Praha - Gran Canaria a byli jsme překvapeni, jak je to drahé, když nám každý říkal, že je to za pár korun. Nu, zkusili jsme jiná letiště a zjistili, že například z německého Mnichova je na Gran Canaria let několikrát levnější, než z Prahy a to bylo pro nás podstatné. Z Prahy do Mnichova autobusem je to jen cca 400 km a jezdí tam za pár set korun Žlutý expres Student Agency. Z porovnání odletů na Gran Canaria z Mnichova, či Prahy nám docela padla brada. Z Prahy bychom jen na Gran Canaria pro jednoho v té době zaplatili okolo 5-7 tisíc korun a z Mnichova jsme letěli se zpáteční letenkou za pouhé 3.200,-Kč. To je tolik, že za to snad nepřejedete ani napříč ČR :-) 

Zakoupili jsme letenky, včetně zpátečních a čekali na čas odletu, který nadešel koncem listopadu 2015. Půjčili jsme si od přátel nějaké nezbytné vybavení, něco málo jsme si zakoupili a nastal den odletu. Autobusem jsme dorazili do Mnichova, kde jsme čekali přibližně 13 hodin na odlet. Ale docela to utíkalo a měli jsme alespoň čas se ještě připravit na to, že až vystoupíme večer na Gran Canaria z letadla, začíná dobrodružství. Bez jakéhokoliv ubytování v tomto pro nás neznámém prostředí. Bez dostatečného umění španělského i anglického jazyka. Bez velkého zázemí finančních prostředků na to si v případě potřeby zakoupit ubytování na pobyt, který činil do odletu zpět 1,5 měsíce. Ale cítili jsme, že je vše tak, jak to má být a že je o nás určitě ve všem postaráno už daleko před tím, než přistaneme. Letadlo přistaveno a můžeme letět :-) 

Let byl velmi příjemný, ale i těch drobných cca 5 hodin bylo pro nás dlouhých. Večer v 9:00 tamního času jsme přistáli a ocitli se v prostředí úplně jiném. V Mnichově jsme odlétali za hustého sněžení a zde jsme již mohli ihned zout boty a projít se bosky po ostrově. Ještě ten večer jsme se dopravili do námi vybraného místa určení, a to na jižní straně ostrova. Na místo s názvem Mogan pueblo, kde jsme okolo půlnoci prvně ulehli na karimatky do spacáků k odpočinku bez toho, abychom z ostrova prozatím cokoliv viděli. Ráno jsme se probudili a okolo nás byly vidět nádherné skalní masívy, modré nebe, zahrady s pomerančovníky, mandarinkami .......

Jsme tady! S batohy, stanem, karimatkami bez jídla, s minimem financí a připraveni prožít nádherných minimálně 1,5 měsíce dobrodružství a úplně jiného způsobu života.

Za celé období pobytu na Gran Canaria se nám přihodilo mnoho úžasných událostí, příběhů a poznali jsme zde velkou spoustu nádherných a skvělých lidí. Ozkoušeli jsme si něco ze života tamních obyvatel, které jsme osobně poznali. Ozkoušeli jsme si zde jen tak pobývat v horách i "vydělávat" peníze na pláži s tamními přáteli, abychom si mohli přilepšit. Ozkoušeli jsme si žít v přírodě mimo civilizaci a naslouchat tichu zdejších skal s minimálními zásobami jídla a vody. Ozkoušeli jsme si žít ze zásob jídla, které velké nadnárodní korporace denně vyhazují. Ozkoušeli jsme si pobývat společně v komunitě zajímavých lidí z různých zemí a sdílet s nimi radosti i starosti všedních dní. Ozkoušeli jsme si být na místech se silnou energií, na která jsme při svých výpravách narazili a o kterých jsme před tím četli. Prožili jsme na základě takových energií velmi zajímavé zážitky, které vedly ke spuštění očistných událostí, za které velmi, velmi děkujeme, jelikož nás zase posunuly o kousek dále v poznání, kdo doopravdy jsme. 

Vyprávění a fotografií z naší výpravy máme na několik hodin. Vše, co jsme prožili nejde ani plně popsat slovy, ani odvyprávět. Některé zážitky nám zprostředkované samotným Vesmírem byly velmi hluboké a určeny jen pro nás. Ale pokud byste někdo z vás měl zájem o vyprávění s fotodokumentací o této výpravě, jsme připraveni se k vám po dohodě vydat a předat vám maximum informací o tom, co jsme prožili a dokonce vám i nabídnout se příště na takovou výpravu vydat společně s námi. Pokud budete mít i přátelé, kteří by o takovéto výpravě rádi uslyšeli a popovídali s námi, rádi se se všemi sejdeme třeba někde v pěkné čajovně, kavárně, či jiném příjemném prostředí ve vašem městě a se všemi se o zážitky velmi rádi podělíme.

Petr a Ewa Kvasničkovi