KDYŽ BUDETE MÍT ŠTĚSTÍ.....

"Když budete mít štěstí, zůstanete sami. Docela sami, vedle vás nebude nikdo a opírat se budete muset jen o zem a sami o sebe.

Když budete mít štěstí a přijde správná chvíle, život vás udeří, aby vás rozbil jako ořech a dostal ven jádro.

Když budete mít štěstí a bude to ta správná chvíle, budete mít bolest. Takovou bolest, že z ní málem zemřete. A pak vám pomůže vnitřně se přerodit.

Když budete mít štěstí, budete plakat. Budou to slzy, které nebude možné nijak zastavit. A s nimi přijde vysvobození a pak i skutečný život.

Když budete mít štěstí, budete pro druhé snadno zranitelní. A nedokážete to skrývat. Tehdy pochopíte, kdo je s vámi a kdo ne.

Budete-li mít štěstí, nebudete znát odpovědi na otázky. Tehdy se budete muset domýšlet sami.

Budete-li mít štěstí, zklamete se v lidech a idejích. A až to všechno přežijete, uvidíte skutečný svět.

Budete-li mít štěstí a bude to ten správný čas, nebudete se mít koho zeptat na radu. Vůbec nikoho. Budete muset najít svůj vlastní vnitřní kompas.

Budete-li mít štěstí a bude to ten správný čas, budete se cítit nesnesitelně. Tak nesnesitelně, že s tím budete muset něco udělat; nebo se nevzpírat a nechat svět, aby s vámi něco udělal sám.

Budete-li mít štěstí, utrpíte ztráty, budete podvedeni, zrazeni a téměř zničeni. A ono „téměř“ zanechá na vaší tváři vrásky moudrosti. Zkušenost vám zůstane na celý život.

Jestliže budete mít štěstí, nebudete mít žádné peníze. A budete muset navázat vztahy s lidmi, jimž dříve stačilo pouze zaplatit.

Jestliže budete mít štěstí, budete mít peněz velice mnoho a dosáhnete hlubin zoufalství až se rozptýlí iluze, že štěstí je právě v nich.

Jestliže budete mít štěstí, zdaleka ne všichni vás budou milovat. Budete si muset vytvořit svůj vnitřní hodnotový systém. Pak touha zalíbit se všem vám přestane svírat hrdlo.

Jestliže budete mít štěstí, někdo blízký se od vás odvrátí. Tehdy poznáte cenu šťastných chvil.

Když budete mít štěstí, dokážete to všechno vydržet. A najít způsob, jak sami sebe změnit. 

Vyzkoušíte tu vnitřní alchymii, která z bolesti tvoří krásu. Ze zloby smíření. Ze strachu činy. A z radosti strhující příklad. Vinu a stud vymetá z duše jako se vymetá staré smetí. A jizvy proměňuje v brány.

Když budete mít štěstí a bude to ten správný čas…"

A.Datešidze

KŘEHKÉ SVAČINOVÉ LÍVANCE BEZ CUKRU

Ahoj mlsalové. :)
Kdo z nás by alespoň občas neměl chuť dát si něco sladkého? Zahřešit si, vychutnat si ten pocit sladkého na jazyku...člověk by to ani nemusel polknout, hlavně, aby tu chuť cítil v ústech. ;-)
Ono je to proto, že i naše sliznice rychle vstřebávají látky z potravy - cukr asi nejrychleji, sama jsem se o tom přesvědčila v obdobích mého sportování. Omezení stravy, v níž jsem nesměla mít dva až tři měsíce jednoduchý cukr, jsem si užívala osm let - v té době jsem se naučila "čarovat" a malinko ošidit ten mozek, který na cukr samozřejmě "jede". Pak, když jsem si vzala KONEČNĚ první lžičku marmelády...svět se se mnou zhoupl a pár minut jsem byla opravdu "vyřazená z provozu".
Přemýšlím, čím to asi je. Je cukr opravdu takový jed? Je to opravdu tak, že nám na jednu stranu pomáhá fungovat a na stranu druhou nás otravuje??
Přátelé...je to oříšek, umět se ho vzdát. Nejen nesladit kávu nebo čaj, ale učit se jinak vařit, péct, nejíst ovoce...před časem jsem četla článek, jak se jedna rodina rozhodla vyřadit jednoduchý cukr ze své stravy úplně. Pomyslela jsem si, že ty děti jsou chudáci, ale paní psala, že to, že se o tom poradili jako rodina a učinili tohle rozhodnutí společně, vzájemně se dovedli podpořit a uměli si požitky nahradit zdravější variantou, děti to nakonec "dávaly" nejlíp a došlo u všech nich k tomu, že jejich tělo se naučilo štěpit složité cukry (sacharidy, škroby) na ty jednoduché, přičemž odvedlo pořádnou práci....takže mozek i orgány "jedoucí" na cukr dostaly to své a navíc se jim všem podstatně zrychlil metabolismus. Výsledky byly i takového rázu, že rodina byla zdravá jak řípa, nikdo nezamarodil, měli daleko víc energie na celý den, nakonec..víc jim to i myslelo!! :)

Tak se pojďme podívat, jak bychom mohli tak trochu zamlsat zdravěji, pochutnat si a ještě se dobře nasytit. :)

Budeme potřebovat:

ovesné vločky, jemně mleté
vejce
pšeničný sirup
banán
jáhelnou mouku
špetku kokosu nebo kokosového mléka (nemusí být nutně)
jedlou sodu, kapku citronové šťávy a špetičku soli.

Já, abych zvedla výživnou hodnotu, přidala jsem odměrku kokosového proteinového prášku s postupným uvolňováním bílkovin bez cukru, ale to když vynecháte, nic se nestane. ;-)

S množstvím je to tak, že není přesně dané, já jsem si namočila večer předem asi tak 100g ovesných vloček, druhý den do nich přidala vejce, nastrouhala 1 banán, přidala jsem 2 vrch. lžičky pšeničného sirupu, odměrku proteinu a jáhelnou moukou jsem doupravila konzistenci na lívance. Jako kypřidlo jsem použila trošku sody a všechno dochutila špetičkou soli a kapkou citronové šťávy.
Pekla jsem na teflonové pánvičce potřené olejem, velmi na sporo, na sklokeramice stupeň 3.
Nezapomeňte neustále hlídat, protože těsto se rádo rychle připálí, když se vám moje lívance budou zdát moc tmavé, pečte ještě mírněji, protože jinak by se vám nepropekly a trhaly by se.

Jsou křehoučké. Můžete si je máznout domácím džemem, poklást ovocem, posypat kokosovým cukrem...fantazii se meze nekladou. Dobrou chuť! :)

P.S. Pšeničný sirup koupíte v obchodech se zdravou výživou nebo v e-shopu, proteinový prášek s jakoukoli příchutí a dobou uvolňování seženete v obchodech pro sportovce nebo e-shopech s tímto sortimentem.

Vaše Seraphimka. :)

Je třeba se naučit čelit tomu, že jste jiní...

Ahoj, tak jsem zase tady.
Určitě jste si všimli, že když se snažíte změnit myšlení, dějou se okolo vás věci!
V podstatě v jednom momentu zjistíte, že nerozumíte "řeči kmene" lidí, kteří byli ještě včera běžnou součástí vašich životů. Ale co víc - oni nerozumějí řeči toho vašeho kmene! "Co je tu divně?", začnete se ptát. Nejdřív sebe. Pak těch ostatních, ale dál vám nikdo nerozumí, natož aby dovedl na vaší otázku odpovědět. U těch výřečnějších se dočkáte odpovědi, že "to divné" jste tu vlastně vy. Co s tím??
Být "jiný" se tu odedávna "nenosilo". Být jiný znamená být divný. Podivínský, přitroublý, neduchapřítomný, nezodpovědný, labilní, lhostejný....přídavných jmen bychom našli dost. Být jiný ale především znamená často být najednou v jedné chvíli sám. Nerozumí vám přátelé, kamarádi, kolegové...dokonce občas i vaše rodina. Snažíte se vysvětlovat a obhajovat se, ale tím se jen zaplétáte do sítě dalšího nepochopení. Nevím proč, ale připomíná se mi neslavná doba, kdy (nejen) ženy často končily na hranici za svou jinakost, za to, že pomáhaly druhým. Světem v té době obcházel strach a nezřídka udavačem i soudcem byla blízká osoba.
V jednom je to dnes podobné - to, co je bariérou mezi "jinými" lidmi a těmi "normálními" je opět STRACH. Strach z jinakosti a tím pramenícího možného oddělení od dosavadních životů a lidí v nich. Takže i když někdo třeba někde uvnitř tuší, že vlastně vůbec nemluvíte z cesty a jeho samotného vaše změna oslovuje, dá často přednost starým vzorcům. Ze strachu, že kdyby byl jako vy...bude stejně nepochopen a sám, jako vy. Buďte na to připraveni.
Takoví vůbec netuší, jak moc se s vaší změnou myšlenkových vzorců zvětšil obzor vašeho vidění a chápání věcí kolem. Nevidí, jak se čistí vaše nitro od staré špíny, jak vám začínají růst křídla. :)
Asi se zpočátku nevyhnete konfrontacím nebo až slovním útokům. Nevyhnete se otázkám typu: "A nebylo to předtím lepší? Není to škoda?" a větám "Když budeš zase normální, budeme se s tebou dál bavit"
Často takhle mluví vaše vlastní rodina, vaši rodiče nebo vaše děti. A to obzvlášť bolí, protože byste čekali od nejbližších lidí více pochopení....nečekejte nic. Jen tak nebudete zaskočeni. Trvejte si vlídně na svém, ukažte, že být jiný není postižení.
Jak už jsem psala v jiném dílu, krach vás navždy změní. Buď vás zlomí anebo vás probudí.
Když jsem jednou v životě procházela depresí, jediné, co jsem se snažila mít v hlavě pořád bylo, že to jednou přestane, že to jednou skončí. Stejně tak je fajn mít v hlavě, že jednou to nepochopení skončí, nemůže to trvat do nekonečna. Jednou se těm lidem zasteskne, protože jim prostě bude chybět váš smích, vaše pohlazení, váš pohled plný lásky a pochopení. A to vše, I KDYŽ  jste jiní. Uvidí vás ne jako podnikatele, který přišel o firmu, ne jako sportovce, který se po pár medailích rozhodl, že se dál nebude ničit pro pár rozhodčích, neuvidí vás jako rodiče, který stavěl mantinely (protože to jinak sám neuměl). Všechny přívlastky, všechna přídavná jména zmizí a zůstane základ, jakým jste člověkem. Člověkem, který vlastně nikdy není sám, protože to podstatné si nosí v sobě a všude s sebou, ať už se rozhodl žít nomádským způsobem života, nebo bydlí v dřevěné chaloupce a pěstuje si bylinky. Nosíte si v sobě tu Lásku, a ten každovečerní pocit, že jste dnes udělali někomu radost, že jste dnes někomu pomohli a že když dovedete cítit tu náklonnost..je vlastně všechno v pořádku.
Nezlobte se na ty lidi, kteří vám nerozumí...stejně jako vy, i oni musejí šlapat tu vlastní cestu a třeba pro ně taky někdy není snadná. Když se setkáte s nepochopením, buďte i přesto pořád slušní a pokud možno vlídní. Když se lidé kolem vás porozhlédnou, pochopí, že vy už nebojujete. Že jen jdete a JSTE. A jít a být příkladem je ten nejlepší způsob, jak ukázat druhým, že být jiný není prohra. Je to cenná deviza. Pro vás i pro ně. :)

P.S. Nebojte se změnit své myšlení. Nejste sami. Jinakých lidí je určitě  kolem vás spousta, třebaže je zatím nevidíte. A možná jsou stejně osamělí, jako vy. Vesmírný zákon Přitažlivosti vám je ale do cesty přivede, mějte oči a srdce dokořán. Začnete je potkávat, pak se setkávat, povídat si...stejné prostě přitáhne stejné, na to se spolehněte. Pustíte-li je do svých životů, najdete znovu kamarády a přátele. A věřte, že budou lepší, než řada těch starých. ;-)

Vaše Seraphimka :)

OVOCNÝ KOLÁČ SE ZDRAVÝM ŽELÉ

ZDRAVÝ ŠKROB? KUZU!

Kuzu je škrob z hlíz keře. Keře, který svého času doslova zaplevelil některé oblasti v Americe.
Má několik výhod, například se podílí na tvorbě serotoninu a proto se běžně používá k tlumení abstinenčních příznaků na odvykacích klinikách ve světě. ( samo, u nás si na to asi ještě, pod řádně chemickou medikací, počkáme).
Používala jsem ho i jako detoxikační prostředek, když jsem skončila závodní sezónu. Ráno na lačno jsem si dala sklenici vody s brusinkovou šťávou a lžící kuzu. Skvělá nálada a energie mne provázela po celý den. ;-)
Dnes si ale ukážeme, jak jej použít například v kuchyni. Nejen, že s ním jde zahušťovat omáčky a nakládat v něm čínu. Jde z něj uvařit skvělé, lehce stravitelné a zdravé želé na koláče a ovocné dezerty.
Recept na ovocný koláč se želé je tady! :-)

Budeme potřebovat:
1 hrnek polohrubé mouky
1/2 hrnku pohankové mouky
1/2 hrnku kukuřičné hladké mouky
3/4 hrnku Panely (sušená třtinová šťáva)
2 lžíce sušeného sojového mléka Zajíc
1 vejce
1 prdopeč
Lžíci kakaa
1 a kousek hrnku vody
3/4 hrnku oleje
Pár broskví z kompotu, na želé i šťávu,
Tvaroh na strouhání

Ingredience na těsto smícháme, vylejeme do vymazaného a vysypaného pekáče, podrobíme tvarohem a poklademe pokrájenými broskvemi. Dáme upéct na 150 stupňnů.
V kastrolku smícháme šťávu z broskvového kompotu s vodou na 0,5 litru, přidáme špetku vanilkového cukru a citronové šťávy. Vsypeme 2 více navršené polévkové lžíce kuzu a dáme mírně zahřívat. Pomalu uvaříme želé a vychladlou buchtu polejeme. Dáme vychladit a hurá!
Výtečná buchta je na světě! :-)
Ochutnejte... ;-)

Můj tip: kuzu koupíte v prodejnách se zdravou výživou i na internetu.

Vaše Seraphimka :-)

Musíš přijít i o poslední "spoďáry"..

… mé občanské jméno je vlastně Lenka...

Na své jméno jsem nebyla od malička nikterak hrdá, snad jen čert ví, proč. Dověděla jsem se, že než jsem se narodila, o tom, jak se budu jmenovat, se v rodině vedly rozsáhlé diskuse - babička chtěla, abych byla Petra. Starší bráška chtěl Ivanku, někdo snad chtěl i Moniku...ale z porodnice domů přijela Lenka, jestli o tom nakonec rozhodl tatínek nebo maminka...nevím. Už jako malá jsem se nerada někomu představovala, vyslovit odpověď na otázku dospělých "Jak se jmenuješ, holčičko?" bych byla nejraději odpověděla, že se nejmenuju vůbec nikdo. Proč? Kdo ví…

Nebyla jsem asi úplně vzorné dítě, prý než jsem se naučila chodit, byla jsem ta nejhodnější holčička, pak se ze mne stal element, který všude lezl, všechno chtěl osahat, všechno ho zajímalo, jak to je a funguje a tak když už jsem pochopila, že doma si nesmím hrát se zlacenými skleničkami z rodinné sklárny na Moravě na restauraci, že nesmím stříhat brčka na malinké válečky a hrát si s nimi na obchod, a že musím jíst ředkvičky a špenát...ztratila jsem iluze o svobodě doma a hledala jsem to "něco" pro mne venku.  Lezla jsem na ploty, pak i na stromy v okolí a hleděla do dáli dlouhé hodiny, chodila se koupat do pískovcového jezera, kam byl vstup zakázán...ale musím říct, že jsem asi jako "slušné děvče" pro okolí působila, protože na pozdějším srazu třídy ze základky mne Martin Sýkora nazval nedostupnou a šprtem, což mne i po 30ti letech pobouřilo                i rozesmálo a ve snaze mu osvětlit, kdo vlastně jsem a vždycky jsem byla, jsme strávili celý večer v zábavném dialogu.

Zkrátka a dobře - už od dětství jsem cítila, že se tu všechno tváří nějak jinak, než to ve skutečnosti je. Jako rodina jsme nebyli úplně chudí, ale ani úplně bohatí, takže já, jako "Husákovo dítě", jsem chodila od pěti let do LŠU na klavír, pak i na zobcovou flétnu        a ve škole jsem, i přes drobné (tehdy drobné!) prohřešky byla sice za rebela v sukni,      leč prospěla jsem natolik, že jsem se hlásila na školu, po které ze mne měla být milující   a trpělivá učitelka v mateřské škole.

To, že systém nám určuje, co a jak smíme dělat, jsem pochopila už na střední.

 V té době mne postihla velká osobní ztráta blízkého člověka a já ztratila iluze i o nesmrtelnosti…začala jsem uvažovat, co je tedy smyslem žití, když nevíme, kdy budeme muset odejít....

Jako „správná“ mladá žena jsem se brzy po maturitě vdala a měla děti, dva syny. V manželství pro mne ale nebylo místo, protože jsem stále "vyčnívala z řady" svými postoji, tím, k čemu jsem přirozeně tíhla, stále hledajíc smysl toho všeho.

Sama se syny jsem tedy přesídlila do nového domova, kde Vesmír s konečnou platností "rozhodl", co se mnou, když tolik a úporně tluču na "ty" dveře.

Co mi v životě vždycky šlo dobře, nebo jsem prostě dostala ten dar, bylo předávání zkušeností a informací. Tím jsem pochopila, že můj původní nápad BÝT UČITELEM byl v pořádku. Jen nějak..."jinak".

V novém domově jsem nejprve pracovala se seniory a učili jsme se navzájem. Já je nové přístupy, cvičení, výrobu nejrůznějších věcí a oni mne...trpělivosti, ještě větší vstřícnosti, hlubokému soucítění, ale i smíření s tím, že jednoho dne člověk musí odejít.

Pak jsem se zase nechala vtáhnout systémem a jeho pastí "jistoty" a šla učit na základní školu. Ne však na dlouho.

Ze systémového školství jsem nadobro odešla v roce 2008. Bylo už pro mne neúnosné, jak to fungovalo. Celá moje vnitřní bytost volala po totální změně. Nechtěla jsem se už nechávat seřvat šéfem, kdykoli se mu zachtělo, nechtěla jsem se mučit u pásu ve fabrice a smět jen jednou za dvě hodiny na WC. Nechtěla jsem sedět na kase v supermarketu a nesmět se najíst, když mám hlad. Nechtěla jsem chodit do práce nemocná, když na "marodním" jsem dostala málo peněz na žití…!

Takže kolotoč zrychlil.

Věru...tehdy těžké období. V té době jsem měla ve výživě ještě mladšího syna, který se učil truhlářem. Bylo, jak bylo, den za dnem, spíš hodinu za hodinou. Dostávala jsem se do hluboké deprese.

Odešla jsem z práce a i přes mou úpornou snahu nalézt pro mne zaměstnání, kde bych se nedusila, nastaly potíže se splácením hypotéky na byt.

Ano, hledala jsem zaměstnání. Nalézala jsem ale jen příležitostné záskoky a takové ty „fleky“, kde, když už to člověka bavilo, bylo za to pramálo peněz. Učila jsem lidi správně cvičit, učila jsem ženy, jak správně jíst, při tom všem jsem učila sama sebe stále nové věci, možná ještě v naději, že mohu pracovat a plnit své závazky, platit dál hypotéku a konečně žít v klidu. Toto období trvalo 4 dlouhé roky. Mezitím se i mladší syn osamostatnil a já zůstala v zadluženém bytě sama. Určitě sami znáte, co se vám v takových chvílích honí hlavou. Co já si počnu? Co tomu řeknou lidi, až se to dozví? Co budu dělat dnes? A co teprve zítra? Budu mít na jídlo? Na nájem? Na splátky? Jak asi vypadám v očích svých synů???  U mých dveří párkrát zazvonili i vymahači dluhů…to už jsem přemýšlela, že snad všechno skončím a bude klid.

Jenže! To nebylo prostě „v plánu“. J

Nastal čas Učení se, že když dáváš, dostaneš, že když ztrácíš, nalézáš, že když se nebojíš, cesta tu je vždycky.

Dnes už vidím, že tu mega lekci jsem si vyprosila vlastně sama.

Vidím, že finanční, a vlastně takový ten „hmotný“ krach nevede do záhuby. To je jen iluze, kterou nás systém učí, abychom byli poslušní. Vede do svobody! Když nic nemám…nemůžou mi nic vzít. Kdosi řekl, VEZMI ČLOVĚKU VŠECHNO A PŘESTÁVÁŠ NAD NÍM MÍT VEŠKEROU MOC.

To, že na cestě k sobě samé a ke svobodě musím přijít pomyslně i o poslední spoďáry mi řekla jedna osůbka, která mi jen tak letmo prošla životem, Marta. Měla pravdu.

Dnes už vidím SMYSL toho všeho. Prahla jsem po svobodě, a tak ji mám. J

Vaše Seraphimka

P.S. pokračování příště. J

DOBRÁ I JINÁ...MARGOT

Jsem ve znamení Býka. Ovšem ne typického. Jsem Beran+Býk. Býk se rád dobře nají a Beran je tvrdohlavý. Takže jsem se dostala v životě do fáze, kdy mi obě tyto vlastnosti pomohly. K čemu?
No..dobře se najíst, přece..:)
Jenže jak na to, aby člověk prošel dveřmi???
Tvrdá hlava trvala na svém, že TO JDE zdravě a lehce...a hnala mě moje chuť. Začala jsem přemýšlet, jak si co uvařit nebo upéct a přitom v podstatě vyměnit to nezdravé za to zdravé, to těžké za to lehké, to složité za to jednoduché. Strava se mi stala osudnou, ale místo toho, abych ztloustla jako koule (na což by někdo řekl: nojo..osud.) překopala jsem (pomocí své tvrdošíjnosti) vše, na čem moje strava v životě stála. :)
Postupně sem vložím pár recetů, nebo tipů, jak "se najíst, aby koza zůstala celá".
;-)

Dnes je to jednoduchý a rychlý recept na LEHKOU OBMĚNU  známé buchty Margot.

Budeme potřebovat:

1skleničku polohrubé mouky
1/2 skleničku pohankové mouky
1/2 skleničky kokosové mouky
1 necelá skleničku granulek Cukr&stevie (nebo jiné sladidlo - Panela, kokosový cukr...)
2 vejce
1 skleničku kokosového mléka
3/4 skleničky oleje
1 a 1/2 lžičky jedlé sody
1 sojoý suk v čokoládě (do těsta nastrouhat na hrubo)

popřípadě (jako zde) čokoládovou nebo karobovou polevu)

Je to v podstatě hrnková buchta "trochu jinak", jen s polovinou lepku a polovinou cukru, než jsme byli zvyklí, s vyšším podílem vlákniny. Je krásně nadýchaná a mooc dobrá!
Ochutnejte.. :)

Můj tip: kokosové mléko si připravuji doma, stačí lepší mixer: na 1 hrnek kokosu dva hrnky teplé vody, mixovat cca 5-6 minut, poté scedit přes plátno a přidat pár zrnek soli.

Extra tip: To, co z mléka zbyde dám na tácek dokonale vyschnout a znova umixuju nasucho s lžičkou strouhaného kokosu, a hele...kokosová mouka je na světě! :)

Vaše Seraphimka :)
Emotikona smile

To jsem celá já...:)

Ahoj, říkají mi Seraphim, nebo taky Seraphimka.
Petra a Ewu Kvasničkovy jsem poznala, když žili v Těšíkovské Bydlině, kam jsem zavítala na návštěvu, protože mě moc zajímalo, jak žít jinak, jak se vymanit ze systému a jak Být v souladu sama se sebou.
Při mé první návštěvě mi Ewička řekla: "Čím to, ale mám pocit, že se nevidíme naposledy."
"To já vím.." :) odpověděla jsem.
A jak šel čas, setkávali jsme se tam, kde oni právě byli, v Těšíkově, ve Vile Flora v Praze, na Slapech a teď i při jejich působení zase v Praze.
Petr mě přivedl na myšlenku, abych se i já podělila o svůj životní příběh, jakými cestami se ubíral můj život, kudy vedly mé slepé uličky, jak se ze mne stal člověk, kterým jsem dnes. Netvrdím vůbec, že jsem došla dokonalosti. Možná, že bych to v těchhle letech ani nechtěla, protože jsem pochopila, že cílem je ta Cesta. Je toho tolik, co člověk může objevovat! A já jsem moc ráda, že o to, co jsem prozatím směla objevit já, se s vámi můžu podělit.
Jsem takový lidový vypravěč a mí přátelé mi často říkají, že to snad není možné, co jsem všechno prožila a že by toho bylo na knížku... :)
Knížku zatím psát nehodlám, trvalo by totiž moc dlouho, než by se k vám dostala, a tak se s vámi budu čas od času dělit o své příběhy tak, jak šel život, jak jsem se prokousávala svými životními krachy i úspěchy a co mi z toho všechno vzešlo.
 V každém životním okamžiku máte na výběr celou řadu Cest. Vinou se od té chvilky rozhodování jako vějíř. Je jen na vás, která z nich vás momentálně osloví. Jedno je ale jisté:
Jakmile uděláte na té cestě první krok poznání, už není cesty zpátky, musíte jí projít celou.
A to je vlastně dobře. :)

Vaše Seraphimka

P.S. Díky, Petře, za tuhle Příležitost..